Trek přes Tři sedla – část 1.

Je čtvrtek 8. Prosince a já sem loučím s kolegy v práci, přejeme si pěkné svátky a už začínám být definitivně nervózní. Balení nakonec neprobíhá ve čtvrtek večer, ale až v pátek ráno. Do batohů se nám všechno v pohodě vměstná a D1 je bez provozu, takže v šest večer v pohodě sedíme v letadle do Istanbulu. Tam přečkáváme tři hodiny a pokračujeme letem do Kathmandu. V něm nám při nástupu definitivně dojde, že letíme do Nepálu – celé letadlo voní, jako kdyby v něm někdo vysypal pytel kari koření.

Po dlouhých sedmi hodinách začneme sestupovat na letiště v KTM a já poprvé z okýnka zahlédnu hlavní himálajský hřeben (seděli jsme bohužel v prostřední řadě). Je to obrovský! Zamumlám docela nahlas něco sprostě, čehož si všimne manželský pár z Nepálu, který sedí přes uličku u okýnka a pán hned řekne manželce, aby nekoukala z okna a narovnala se, abych se mohl podívat. Moc hezký! Zeptá se odkud jsem a kam máme namířeno a my mezitím přistáváme. V Kathmandu je 11 dopoledne, jasno a 20 stupňů. Po výstupu vyřizujeme víza (40 $ na osobu) a procházíme přes imigrační. Obejdeme frontu lidí, a zkoušíme jít s pasem k volnému okýnku. Mlaďochovi na přepážce vůbec nevadí, že u něj nikdo nestojí a fronta je svedená jen k dvěma přepážkám vedle ? Zkontroluje vízum, dá nezbytné razítko a my jsme oficiálně v Nepálu.

Bágly dorazí v pohodě. Vycházíme před odletovou halu letiště, kde na nás s cedulkou čeká řidič taxíku a odváží na hotel. Katka je v Asii poprvé, a tak dostává během cesty chaotickým provozem poměrně intenzivní seznámení ? Asi po půl hodině troubení, indické muziky a občasné jízdy v protisměru vystupujeme v Thamelu (turistická čtvrť v KTM) před hotelem. I když jsme po cestě unavení, čeká nás toho docela dost. Vyřízení letenek do Lukly, trekového povolení, výměna peněz, koupě místní SIM karty a dokoupení vybavení. Chceme totiž odletět už zítra ráno. Nejdřív musíme vyměnit peníze. Kurz nám dají na hotelu lepší než ve směnárnách, takže dávám recepčnímu všechny Eura co mám, aby nám je proměnil. On je předá asi 16 letýmu portýrovi, který s nima odbíhá někam pryč J Doufám, že jde do banky a né k sobě domů. Po dlouhých 15 minutách se vrací a nese plnou igelitku peněz. Přes 250 tisíc Rupií v pětistovkách (větší bankovky asi nemají). No skvělý! Když jsem počítal, jak těžký budem mít bágly, neuvažoval jsem s dvěma kilama bankovek! Balíčky jsou svázaný po 50 tisících, některý jsou svázaný páskou, některý scvaknutý sešívačkou! Nemáme sílu to počítat. Na hotelu vyřizujeme i letenky do Lukly. Na zítřek 6:30 ráno. Do Lukly je dobrý mít letenky brzo ráno. S postupujícím dnem se zvyšuje pravděpodobnost zhoršení počasí a létat je možné často jen do oběda. Zároveň se nákupem letenek rovnou zbavujeme půl kila peněz :).

Čas na nákupy. Nejdřív ale jdeme na oběd. Protože jsme hladoví, zamíříme do restaurace hned vedle hotelu a ochutnáme první Kari, raději bez masa. Pak začínáme obcházet nekonečné množství outdoorových obchodů v Thamelu. Většinu sortimentu tvoří kopie North Facu, ale i dalších známých značek. Dá se tu vybrat a koupit zajímavé zboží za supr cenu (hlavně péřové), pokud člověk obejde dost obchodů a umí smlouvat. Kupujeme si tlusté péřovky, trekové hůlky, rukavice a typické nepálské čepice z jačí vlny. Po nákupech padáme do postele na hotelu úplně mrtví. Treková povolení necháváme až nahoru. Na hotelu nám řekli, že tam půjdou bez problému vyřídit.

Druhý den vstáváme před pátou. Před recepcí čeká taxík a ještě za tmy nás veze na vnitrostátní terminál letiště. Odlety do/z Lukly jsou známé tím, že člověk nikdy neví, kdy (a jestli vůbec) odletí. A čas na palubním lístku je jen velice orientační údaj ? To se potvrzuje. Když dorazíme na letiště, je ještě zavřeno a ospalí zaměstnanci se teprve trousí do práce. Dovnitř nás pouští asi po 15 minutách. Všímáme si, že na tabuli už má náš let napsaný pozdější čas než na letence. Odevzdáváme batohy na check-inu. Na letence je napsáno, že povoleno je 10 kilo na osobu. Když vidím batohy ostatních, jsem v klidu – to by nepustili nikoho ? Při vážení máme oba asi 17kg batohy.. Zváží ještě nás a oznámí, že máme pět kilo nadváhu. Řeknu, že máme v batohu už nabaleno dost pití a můžu ho dát pryč. Paní se asi nechce se mnou domlouvat, chvilku přemýšlí, nakonec mávne nakonec rukou a pouští nás bez doplatku do odletovky. Ikdyž je náš let na tabuli jako první, odlétáme asi hodině a půl jako cca  osmé letadlo. Let samotný je zážitek, nad podhůřím Himálaje se přelétá poměrně nízko a je to trochu podobné jako v balonu. Jsou vidět i vysoké hřebeny hor. Let si užívám, dokud neuvidím „letiště“. I když jsem na internetu viděl jak runway vypadá, naživo je to hrozný. Stejně jako při přistání v KTM něco zamumlám, tentokrát jen víc nahlas a víc sprostě. Že se něco děje si všimne američan přes uličku a ptá se, jestli nevidím Everest. Odpovídám, že ne, že jsem uviděl letiště a ať se raději dolů už moc nedívá.

Přistáváme v pořádku. Výhoda treku v zimě je stabilní a jasné počasí. I tak jsme rádi, že to máme za sebou. Bereme batohy a hledáme Purnu – našeho průvodce. Dostali jsme na něj reference od Čechů, co s ním šli stejnou trasu jako máme jít my asi před měsícem. Je prý spolehlivý a hodně chudý, a tak jsme se před odletem rozhodli, že si ho najmeme a aspoň mu tak pomůžeme. Čeká tu na nás už asi týden. Stejnou dobu už mi taky každý den volá, jestli už jsme tady. I když mu pokaždé řeknu, že přiletíme až jedenáctého ráno. Od včerejška začal i psát smsky z nějakého dalšího čísla.. Divný. Odmítáme nabídky ostatních nosičů, kteří se okolo nás na letišti vyrojí a po chvilce zahlédneme Purnu, jak nás hledá s cedulkou s našimi jmény. Když se k němu přihlásíme, má hroznou radost. Objímá nás, usmívá se a hned nám z rukou bere batohy a dovede nás do domu jeho bratra v Lukle. Tam si zabalí svůj minibatůžek, který si přiváže na mou krosnu.

Vyrážíme údolím do vesnice Phakding. Dnes by to na seznámení nemělo být nic náročného. Protože jsme se dostali do Lukly brzo, jsme v Phakdingu na oběd a rozhodujeme se pokračovat do další větší vesnice – Monjo. Kde jsme asi po dalších dvou a půl hodinách. Kousek před vesnicí je první kontrola, kde kupujeme trekové povolení. Cesta vede po zpevněných cestách údolím řeky, kterou po mostech několikrát překročíme tam a zpět. I když je Monjo (2800m) ve stejné výšce jako Lukla, neustále jdeme nahoru a dolů. V podstatě celou dobu nepřetržitě potkáváme různé restaurace, a lodžie. Je vidět, že v sezoně tu proudí jedinou možnou cestou do Namche Bazaaru davy lidí (10 000 jen za říjen 2016!) Naše první ubytování vybírá Purna a pokoj vypadá pěkně, dokonce s vlastní koupelnou. Na oběd si objednáváme první Dal Bhat – nepálské národní jídlo skládající se z rýže, čočkové polívky, brambor na kari a zeleniny. Tohle jídlo vám jako jediné v lodžiích přidávají, dokud neprasknete. Purna se o Katku stará přidává jí asi třikrát, takže se nakonec oba přejíme a brzo usínáme.

Ráno se vzbudíme brzo, zabalíme se a přebalíme věci abychom toho oba měli méně. Dnes nás čeká pochod do centra oblasti Namche Bazaar (3440m). Vyrážíme po snídani okolo deváté. Hned za vesnicí je další kontrola, kde platíme za vstup do národního parku Sagarmátha a scházíme až úplně k pravému břehu řeky Dudh Kosi, kterou dvakrát přejdeme po mostech tam a zpět. Pořád váháme, jestli už jsou to ty, co jsme viděli ve filmu Everest. Po cestě potkáváme hromady jaků a nosičů, kteří na zádech nosí neuvěřitelně velké náklady s jídlem a pitím. Typuji je tak na 50 kilo.. Nosiče i ten náklad ? Po chvíli se objeví vysoko nad řekou dva mosty – a my pochopíme, že teprve tohle jsou ony. Ten nižší je starší, po kterém se dnes již nechodí.

Během cesty nám dochází, jak to tu asi bude vypadat. Jít po rovině znamená, že člověk neustále klesá a zase stoupá, 30m dolů, 50 nahoru, pak zase 20 dolů a tak pořád dokola. Před mostem opět místo stoupání klesáme až k řece, abychom stoupání k mostu neměli tak krátké. A to nejnáročnější nás teprve čeká. Za mostem se cesta začne klikatit lesem prudce nahoru 500 výškových metrů. Zastavuje se každou chvilku. Na jedné větší odpočívce sedí místní a prodávají ovoce. Moc nechápu, proč zrovna tady, než mě Purna volá k sobě a ukazuje směrem nahoru dírou mezi stromy. V dálce je vidět Everest! To je teda překvapení, podle toho co jsem četl jsem si myslel, že ho uvidíme až zítra nad Namche. Těsně po Namche docházíme nosiče, kteří odpočívají. Nedá mi to a zeptám se, jestli bych si to mohl vyzkoušet. Šerpové souhlasí, já si nasadím popruhy od nůše zaháknu popruh za hlavu a zkouším se ze sedu postavit. Napoprvé se mi to ani nepovede! Těch 50 kilo byl špatnej odhad, nosič co mi je asi po prsa a je jak dvakrát přeložený vítr má naloženo odhadem tak 90 kilo! Neuvěřitelný. Udělám asi dva kroky a při sundávání mi dva nosiči musí pomáhat, abych to celý nevysypal. Mají ze mě samozřejmě hrooznou srandu – nosiči i Purna. Katka je hotová a tváří se chápavěji.

Po téměř třech hodinách utrpení dorazíme do Namche Bazaar. Je to krásné městečko s hromadou hotelů, pekáren a všeho, co západní turista potřebuje ke štěstí. Ubytujeme se v hotelu Tibet, kde si dáváme výborné knedlíčky Momo. Slunce už tu má neuvěřitelnou sílu. V pokoji, který je otočený přímo proti slunci, máme asi 40 stupňů. Dávám si za okno solární panel, abych dobil baterku. Ten se mi během procházky zadní stranou připeče na péřovku. Kde jsem vylepšil izolaci drátů silikonem. A to je na vzduchu tak sedm stupnů! Naštěstí to jde dolů. Během procházky na mě najednou padne únava a sotva dolezu zpět na pokoj. A to jsem byl před chvilkou po odpočinku na hotelu v pohodě. Ještě, že zítra máme aklimatizační den a budeme spát ve stejné výšce. Snad mi bude líp. Pro jistotu si ještě beru na noc diluran (lék podporující aklimatizaci).

 

Štítky: ,

Další články

Other posts