Trek přes tři sedla – část 2.

…noc v Namche není nic moc.. Pod péřovým spacákem je mi teplo, i když ho mám jen rozepnutý jako deku. Diluran funguje skvěle, takže v noci courám, jako by mi bylo o čtyřicet let víc. Ráno po snídani máme naplánováný výlet na náhorní plošinu nad Namche do dvou tradičních šerpských vesnic Khumjungu a Khunde.

Ráno vyjdeme v péřovkách, ale ty ještě než opustíme Namche svlékáme. Prvních pár metrů mám pocit, že se udusím, ale rychle se to lepší a dostávám se aspoň trochu do tempa, ikdyž už znatelně pomalejšího. Přicházíme k památníku sira Edmunda Hillaryho, u kterého je i muzeum. Krátce si ho prohlíhneme a pokračujeme oklikou k vesničce Khumjung. Po cestě vidíme na údolí, kterým budeme zítra pokračovat a v dálce Ama dablam, Lhotse, Nuptse a za ním vykukující Everest. A právě tohle panorama bylo příčinou vzniku hotelu luxusního hotelu Everest View, který nedaleko od památníku stojí. Ještě před hotelem docházíme k letišti, kde zrovna přistává vrtulník. Všimli jsme si už dřív, že Purna je blázen do všeho co lítá. I teď se rozběhne, aby vrtulník stihnul vidět přistávat a mává na nás, ať běžíme za ním. Což uděláme a cca po padesáti metrech toho litujem. Mám pocit že vyplivnu plíce. Říká se, že tohle letiště má lepší polohu, než to v Lukle. Mimo hosty hotelu a naléhavé případy ale není běžně využíváno. Jedním z důvodů je i to, že by připravilo celou oblast od Lukly až sem o turisty. Od hotelu, který jsme si krátce zvenčí prohlédli, pokračujeme směrem do Khumjungu.

Hned na začátku vesnice zastavujeme v první lodžii na kterou narazíme, protože už jsme hladoví. Dáme si výbornou zeleninovou polívku a pokračujeme po okraji vesnice k buddhistickému chrámu. Tam se má skrývat zdejší atrakce – Yettiho skalp. Na rozdíl od jinak docela klidné vesnice to tu žije. Probíhají opravy chrámu po zemětřesení. Na barevných vstupních dveřích, nad kterými je cedulka Yeti – Scalp je ale zámek! Asi se nepočítá s tím, že tu přes zimu půjde dostatek turistů, tak mají zamčeno. Purna začne pobíhat okolo a vyptávat se dělníků co pracují na opravách. Nevíme jistě, jestli je to kvůli skalpu, tak netrpělivě čekáme co se z toho vyvrbí… Asi za pět minut přichází chlapík, který v podpaží něco nese pod dekou. Přichází ke dveřím, odemyká a hned za sebou zabouchne. Po chvilce otevírá a zve nás dovnitř. Uvnitř na malém oltářku v proskleném boxu vidíme konečně Yettiho skalp. Podle velikosti proskleného boxu je nám hned jasné, co nesl pod tou dekou schované a proč nás nechal chvilku čekat ? K prohlídce dostáváme i odborný výklad, bohužel angličtina opatrovníka skalpu není nejlepší, a tak toho moc nepochytíme. Jen, že se zde vyskytovali dva druhy Yettiho, jeden byl nepřátelský k lidem a druhý, co útočil jen na dobytek.. Víc toho nerozumíme, asi si o tom budeme muset přečíst jinde ?

Když si skalp prohlídneme (vypadá trochu jako byste odřízli velbloudovi hrb a nalepili na něj jačí srst) zaplatíme 500 Rupií za prohlídku a rozhodujeme se, že Khunde vynecháme a sejdeme rovnou do Namche Bazaar. Cesta zpět vede skrz vesnici, na jejímž konci je škola. Byla založena Edmundem Hillarym, který zde má i bronzovou sochu. Nakukujeme do jedné ze tříd, která je ale prázná. Už je po vyučování, a tak sledujeme čilý ruch na plácku před školou, kde se svačí a místní školáci hrají nějakou místní formu vybíjené. Místo balonu mají jen jakýsi klubko svázané z gumiček do vlasů. Až si je vyfotím, vycházíme z Khumjungu uličkou obsypanou hromadami kamenných destiček s vytesanými modlitbami a míříme do Namche.

Cesta vede střídavě po cestě a kamenných schodech. Čeká nás jen krátké stoupání nad náhorní plošinu a pak už jen sestup. Během stoupání docházíme jednoho školáka, kterému nemůže být víc než šest let. Spokojeně si to ve špinavé péřovce a s typickou prvňáčkovskou aktovkou šlape ze školy domů, asi do Namche. Když nás uvidí, začne si hrát s Katkou na schovku a různě se předvádět. Za chvilku vytahuji sušené banány a nabízím mu. I když si nechce vzít, nakonec mu nasypu něco přímo do hrsti a on spokojeně křoupe a jde s námi. Později dojde i na závody v běhu. Nejdřív Katka schválně prohraje. Já se ale tak snadno nedám. Bohužel i když na prvních dvaceti metrech ho mám o deset za sebou, déle než 50 m běžet nevydržím, což jemu nedělá dalších 100 m problém, takže poráží i mě ? Ještě chvilku jde s námi pokračuje, ale asi v polovině cesty se najednou odpojuje a míří k osamocenému domku kousek vedle. Rozloučíme se a scházíme poslední hromadu schodů do Namche._DSC7339

Dělám pár fotek Namche seshora docházíme na hotel. Katka do sprchy, já si sednu před hotel, do kterého se opírá slunce. Nefouká a je takové teplo, že si sednu na lavičku, svlékám se do půl těla a asi dvě hoďky tam takhle vydržím. Když slunce zapadne za hory naproti, hned se ochladí tak, že je na péřovku. My ještě seběhneme dolů naplnit petky pramenitou vodou, v okrasném korytu, které mají vybudované při vstupu do Namche. Na večeři si dáváme zase Dal Bhat, který je ještě lepší než v Monju. Chvilku pozorujeme místní rodinku, co se stará o hotel, jak se schází v kuchyni a chystají jídlo a snaží se dostat večeři do babičky. Zahrajeme kostky a jdeme spát.

 

Noc je v pohodě, ráno je ještě Katka při loučení požádáná o fotku s paní, co nám vařila a pak pokračujeme směrem do Tengboche. To je ve cca stejné výšce jako jsme byli včera. Po vystoupání z Namche cesta vede po vrstevnici, takže se jde dobře. Je vidět, že tady v sezóně proudí davy turistů, Ama Dablam i Lhotse se se zdají s každým krokem blíž. Na každém druhém rohu cesty, která se vlní po úbočích kopců pod náhorní plošinou je Stupa s o kousek lepším výhledem než před chvílí. Nad sebou vidíme Everest hotel a cestu, kde jsme šli včera. Za jednou zákrutou potkáváme na rovném úseku cesty budhistického mnicha, který vybírá dobrovolné příspěvky na cesty poničené zemětřesením. Jeho vrásčitý obličej s brýlema v pozadí z masivem Lhotse působí jako neskutečnej kýč.

Potom Začínáme klesat. A klesáme dlouho, což nás s každou minutou víc a víc znervózňuje. Je nám jasné, zě všechno budeme muset zase nastoupat. Po pár hodinách docházíme k malé osadě na dně údolí, kde se zastavujeme na oběd. Z jednoho domu na nás vykouknou dvě úžasně špinavý děcka. Proběhne tradiční seznamování pomocí sušenýho ovoce a Purna nás potom spolu i vyfotí. Podle průvodce nám zbývají, asi dvě hodiny do Tengboche. Je celkem jasný co nás čeká. V podstatě nepřetržité stoupání do poměrně prudkého kopce klikatící se lesní cestou. Je to náročný, ale snad poprvé se mě jde na místní poměry docela dobře. Za to Katce to nesedlo, na konci už dost nadává a vidím na ní, že si říká, co tady vlastně dělá. Tengboche se vyloupne z ničeho nic, když vyjdeme z lesní cesty a uvidíme malý hřebínek, kde je krásně posazená vesnička i se svým známým buddhistickým klášterem.

Vybíráme ubytování v menší lodžii u takového mini náměstí. Celá vesnice je ale malinká, tvoří ji v podstatě jen jeden větší hotel, naše lodžie, pekárna a pár místních domků. Na malé vyvýšenině je dominanta vesnice – klášter. Ubytujeme se a využíváme opět sluníčka a vyhříváme se. Katka mě fotí na plácku před lodžií v pozadí s pekárnou, která je přímo pod masivem Lhotse a Nuptse, který je už sakra blízko. Potkáváme jeden sympatický pár, asi kolem čtyřiceti. Jsou z Belgie a cestují už několik měsíců, poslední měsíc strávili v Indii a v Nepálu prý budou taky tak. Jak slunce sestupuje níž, ochlazuje se už citelně dříve a více než v Namche._DSC7390

 

Jdeme na obhlídku klášteru. Bohužel je zavřený, a tak z vnitřních prostor nic nevidíme. Klášter obejdeme a prolezeme co se dá. Navrhuji Katce abychom ještě šli na vyhlídku cca 50 nad vesnicí. Cestu lemovanou vlaječkami trefíme až napodruhé, takže to napoprvé málem to otáčíme. Kdyby Katka věděla, co pro ni mám, asi bych ji tak přemlouvat nemusel. Schovával sem si to až na nějakou vyhlídku nad 5000 m, ale po dnešku sem si řekl, že budu muset tyhle trumfy vytáhnout dřív. Asi už tušíte o co šlo. Kdo ne, ani mu do toho nic není ?

Čekáme na západ slunce a pak scházíme do Lodžie. Tam večeří skupinka Španělů (nebo Francouzů, už si to přesně nepamatuji), co se vrací zpět dolů. Šli klasickou trasu do EBC. Po jídle u kamen vytahuji oxymetr, což přitahuje pozornost a všichni si to chtějí zkusit. Jsme na tom docela dobře i v porovnání s nimi, což nás těší. Nakonec na něčí návrh zkoušíme jestli nemá výškovku Purna J Jeho lidový tep 47 tepů/min a saturace kyslíkem 94%, mě rozesměje a jen konstatuji, že je asi v pohodě. Po večeři ještě jdu odfotit západ slunce a potemnělý klášter. Je cítit, že je daleko chladněji než v Namche. Ani v noci už se ani tolik nepotím. Taky ráno máme jinovatku zevnitř na oknech.

Nevíme, co si dát na snídani. Už se nám nechce jíst vločky. Zkoušíme tibetský chleba s medem. Je to takovej langoš na sladko a moc mi to smažený po ránu nejede. Dávám si taky první né moc romantickou schůzku s tureckým sociálním zařízením. Vybavení už je tu prostší, ale musíme si zvykat, lepší už to nebude. A jak později během dne zjistím, budu ještě na turka tady rád vzpomínat. Po snídani se dáme na cestu do Dingboche (4400m) a konečně je trochu kosa, takže péřovky nesundáváme hned po pár metrech. Cesta ze začátku není moc zajímavá. Scházíme pár výškových metrů lesem, překračujeme most přes řeku a potom jdeme táhlým dlouhým stoupáním do Pangboche. Potkáváme nosiče, kteří nesou na zádech svázané dřevěné trámky, typuju okolo sto kilo. Samozřejmě v teniskách nebo pantoflích. Za řekou se otevírají pohledy na Ama Dablam vpravo, který už máme na dosah ruky.

V Pangboche nám Purna nabízí přestávku na oběd, ale na mobilu v mapě vidím ještě možnost zastavit pozděj, tak jen chvilku spočneme, protože je docela brzo a pokračujem dál. Bohužel se koukám blbě, a tak až za poslední vesnicí před Dingboche zjišťuju, že si už oběd nikde nedáme. Z Pangboche dál se mi nejde vůbec dobře. Tentokrát mám ale pocit, že to není jen výškou. Jsem zesláblej. Asi je to kombinace ranních nepříjemností a vynechání oběda. Přecházíme naposledy řeku a a bezlesou krajinou se sotva doplahočím do Dingboche. To je oproti Tengboche několikrát větší a roztažené v širokém údolí pod Ama Dablamem.

Jsme rádi, že Purna nás vede do lodžie hned na kraji vesnice a už nemusíme ani metr navíc. Ubytování ani jídelna nevypadá nic moc, ale aspoň jsme tu sami. Věci hodíme na pokoj a jdeme na pozdní oběd. Dáme si polívku a rovnou objednáváme na šestou večeři. Doufám, že se mi po obědě uleví, ale je to přesně naopak. Všechno jde ze mě pryč a až do večeře v podstatě jenom sedím na záchodě (aspoň že tu je i normální). Na objednanou večeři už ani nedojdu. Ležím, snažím se aspoň pít a jsem úplně vyšťavenej. Jestli vás dokáže střevní chřipka odrovnat i doma ve posteli s vlastní koupelnou, ve čtyřech a půl kilometrech se jen modlíte abyste to přežili. Aby mi to nebylo líto, Katce se dělá blbě hned po večeři. Začíná zvracet. Hned mě trkne, že je to jeden z příznaků otoku mozku. Tedy potenciálně smrtelné komplikace do které se může rozvinout výšková nemoc. I když jsme neměli předtím žádné příznaky a oxymetr nám potvrzuje, že jsme v pohodě, na klidu mi to nepřidá. Přece jen jsme dnes nastoupali 600 m, jsme skoro 4,5 kilometrů vysoko a o kilometr výš než před dvěma dny. Vyhodnocujeme to ale nakonec jen jako otravu jídlem (vodou). Katku ale v průběžně kontroluji, jestli nemluví z cesty a je v pohodě. V noci je to romantika. Záchod a náš pokoj odděluje asi 1cm překližka. Dál si to každý domyslí.. Na všechny pokoje pro turisty tu jsou 4 záchody, ale tu noc to bylo jen pro nás dva tak akorát.

Ráno se radíme co dál. Měli jsme naplánovaný aklimatizační výšlap do 5000 m na kopec nad Dingboche. Že máme výškovku zavrhujeme, hlava nás nebolí a oxymetr ukazuje lepší hodnoty než večer. A dolů bychom stejně nedošli. Takže se rozhodujeme zůstat a odpočívat. Já dojdu na snídani pro kolu (tak nakonec si ji tu dáme) 3l černého čaje a sypu do něj minerály v prášku co mám s sebou a cukr. Ležíme a nutím Katku pít. Na rozdíl ode mě v noci skoro nespala a je na tom hůř než já. Přišlo to na ni přece jen o pár hodin později. Dopoledne dospává noc a já se před polednem rozhodnu, že půjdu s Purnou alespoň kousek na aklimatizační procházku, protože se mi udělalo malinko líp. Mám ale stejně problém vůbec přejít vesnici a na kopci to asi v 4700 m zabalím a jdeme zpět. Budím Katku a jdeme na jídlo, abychom alespoň něco snědli. K suché rýži objednáváme já česnečku a ona rajskou. Rajská z plechovky je kupodivu i přes svou jedovatě červenou barvu moc dobrá, na rozdíl od mě česnečky, která stojí za prd. Odpoledne jen bloumáme po lodžii a odpočíváme. Na večeři dáme ještě jednou osvědčenou rajskou s tím, že s rozhodnutím jak dál počkáme do rána.

Druhá noc v Dingboche naštěstí probíhá v klidu. Na osmou jdeme na snídani a protože nemáme nic objednaného, trvá asi hodinu, než nám ji udělají. Domlouváme se, že půjdeme podle plánu dál do Chukhungu. Je to 2,5 hodiny cesty a měli bychom to zvládnout. Při snídani se zastaví v jídelně mladej trekař, kterej objedná jen hrnek vody a smlouvá s domácím o cenu, vysype do něj instantní kafe, prohodíme pár slov během čekání na jídlo a on po chvíli pokračuje dál. Po snídani se sbalíme, sami si spočítáme útratu v knížce (za dva dny 10 000 rupií) a s radostí lodžii opouštíme.

Chukhung je první z hlavních cílů treku, kde budeme trávit víc času, podíváme se nad 5000 m a půjdeme odsud prvním sedlem Kongma La do Lobuche. Cesta z Dingboche vede do mírného kopce a krajina se postupně mění na pustější, plnou suti z ledovců. V Chughungu už si raděj vybíráme lodžii sami podle referencí na Lonely Planet, ikdyž nás purna táhne jinam. Cítíme se relativně dobře, i když na Katce je pořád znát, že je zesláblá. Chukhung tvoří čistě jen Lodžie pro turisty. Výhledy odsud jsou nádherné. Ama Dablam máme jako na dlani, stejně jako obrovitou stěnu Lhotse. Skoro šestitisícová Pokhalde před ní vypadá jako trpaslík. Nádherná je i široká stěna, kterou Purna označuje jako Hamalayan peak.. Ta monumentálnost prostě do fotek dostat nejde, člověk tam musí být. I oproti švýcarským Alpám nebo masivu Mt. Blanc, které jsem měl možnost vidět, je to hrozný rozdíl. Asi stejný jako Alpy oproti Jeseníkům.

V lodžii, kde jsme se ubytovali, pracuje sympatický postarší ošlehaný šerpa se svým synem a dcerou, kterým je kolem osmnácti. Mladej to má na háku, většinu času se jen povaluje a občas teda někoho obslouží. Věčně pošťuchuje svou sestru, která musí zvládat všechno i za něj. Dáváme si polívku a odpočíváme. Po oběde se vydám kousek nad vesnici, udělám pár fotek, časosběr a pomalu scházím zpět. Hlavně plechová kadibouda před lodžií se mi líbí. Chodit na záchod tak daleko v od lodžie noci bych tam nechtěl, ale teď skoro lituji, že se mi nechce (ačkoli na druhou stranu jsem po včerejšku rád J ). Za ní totiž zrovna zapadá slunce a osvětluje Ama Dablam – a to je paráda! Lepší než noviny ? Před večeří potkáváme i známého z rána, který si s námi u snídaně zalíval horkou vodu kávou. Je z Francie a zběžně se dozvídáme, že cestuje po světě už asi rok. Po jídle chvilku ješte užíváme pohody a s pár šerpy sedíme u kamen. Zítra nás čeká velký den, půjdeme na Chukhung Ri (5500m) – což by měl být jeden z nej zážitků celého treku.

Noc je v pohodě, občasnému courání na záchod se člověk nevyhne, ale zatím máme štěstí na počasí, v noci není nějak extra chladno a v lodžii není pod nulou(asi ? ). Dneska se ukáže, jak na tom kdo je. Vystoupáme cca 750 výškových metrů až do 5550 m. I když Purna nám při večeří vykládal, že vyrazíme brzo ráno, je nám jasné, že tak horké to nebude. Jednak už ho známe a víme jak to Nepálci s časem mají, jednak nemusíme spěchat, protože počasí je naprosto stálé a mrak na obloze jsme v podstatě ještě neviděli (obrovská výhoda trekování v zimě).

Na cestu se dostáváme po deváté. Cesta na kopec se zvedá kousek za vesničkou, pak následuje prudší stoupání. Po cca 300 výškových metrech a necelých dvou hodinách se dostáváme na mírnější úsek na miniaturní plošince a vlevo nad sebou vidíme nižší Chukhung Hill (5100m). Pak už jen poslední stoupání, které je v posledních cca 300m lemováno kamennými soškami.. I když jsem včera dorazil do Chukhungu v pohodě, dnes si výstup protrpím. Mám chuť to otočit sotva ráno projdeme skrz Chukhung. Během prvního stoupání se zastavuju co deset kroků, lepší to není ani rovnějším úseku před Chukhung Hill. Katka jde přede mnou a má výrazně lepší tempo. Je vidět, že bude asi výšku snášet líp. Purna si to šourá nahoru kousek před ní a evidentně se nudí ? Já si na plošině zakážu dívat se nahoru a smiřuji se s tím, že mě to prostě bude trvat a bude to trápení. Celkem mi to pomáhá.

Před závěrečným stoupáním uvidím po sebou na začátku mírnější části Frantíka. No, na to že mluvil dnes o odpočinkovým dnu, tak mě dost dohání ? Poslední část mi zpříjemňují čím dál lepší výhledy. A jak se blíží hřeben, který spojuje oba vrcholy Chukhung Ri (težko říct, který je výš) začínám navíc věřit, že tam i dolezu. To už mě Frantík dohání, zdraví a stěžuje si, že asi jde moc rychle, protože ho trochu bolí hlava.. Vyrazil prý asi dvě hodiny po nás. Dobře mu tak! Co mu to má co trvat polovinu čas jak nám ?

Poslední metry už jez hřebenu vidět na sousední údolí ledovce Khumbu s EBC, na severozápadě vykukuje Pumori, v dálce za ní Cho Oyu. Za trekařskou šestkou Island peak vidím další osmitisícovku Makalu. Celé údolí Chukgungu s Ama Dablamem i cestu, co jsme prošli až z Namche máme jako na dlani. Jen stěna Nuptse a Lhotse se zdá možná ještě vetší než z Chukhungu. Purna s Katkou už čekají u třepotajících vlaječek nahoře a jak k nim docházím začínám být z toho všeho naměkko. Jsme tu asi 15 minut, udělám spoustu fotek a vydáme se na cestu dolů. Sestupujem v podstatně větším tempu, i když před Chukhungem, kde už to není tolik z kopce sotva táhnu nohy. Odmítám myšlenku na zítřejší plánovaný 9 hodinový přechod prvního sedla a rozhodujeme se, že tu o den víc a zítra se vydáme k jezeru Imja Tse u základního tábora Island Peaku.

Během večera se dáváme do řeči s Frantíkem. Cestuje už asi rok, a povídá o zážitcích v Bolívii (kde vylezl na nějakou místní šestitisícovku), Peru a zbytku Jižní Ameriky. Po cestování po Africe si prý pobyl i v místní nemocnici, protože byl zesláblý. No a když se z toho vyhrabal, rozhodl se pokračovat na výlet do Himálají. Člověk si hned připadá načisto nezajímavě ? Po večeři se vyptává místního mlaďocha z lodžie na Island Peak, který by rád vylezl (i když nemá povolení). V lodžii se objevuje se i dvojice číňanů, se kterou budeme chodit a potkávat se až do Gokya. Po večeři Frantík (nevím proč ani jednoho z nás nenapadlo se představit) vytahuje hašiš, který prý pomáhal dělat holkám přímo ve výrobně v  Kathmandu J. V turistické čtvrti v Thamelu po příjezdu z hor zpět do KTM jsme dostávali nabídku na kuřivo průměrně každých 50m, ale protože po příletu z ČR jsme byli ve městě jen krátce, nestačili jsme si všimnout, jak to tam valí. Jdou si dát s jedním z Číňanů na dobrou noc. Já jejich nabídku pochopitelně odmítám… Oznamujeme Purnovi, že zítra se sedlo Kongma La nekoná, přotože jsem „very tired“ a jdeme spát.

Ráno se u snídaně s Frantíkem bavíme kam půjdem. On říká, že se zkusí pobavit se synem majitele lodžie o Island Peaku, prohlídne mapu, kam by se tu mohl ještě vydat a dá si konečně ten odpočinkový den.. My vyrážíme k jezeru pod Island Peakem. Se mnou už to vypadá tak, že v těhle výškách fungovat normálně nebudu, moje tempo je opět slimáčí. Asi za to můžou ty podivně barevný sny, co jsem v noci měl a moc toho nenaspal.. Naštěstí profil trasy není tak náročný jako včera. I tak se nám ale jezero jako místo nezdá tak zajímavé jako včera z výšky. I když pojem nezajímavé je tu dost relativní. Nakonec ho ani celé neobcházíme a nedojdeme k základnímu táboru Island Peaku. Alespoň to máme před zítřkem trochu odpočinkové. Já se pomalu psychicky připravuju na zítřejší náročný (možná nejnáročnější) den. Po cestě zpět vidíme pod námi Frantíka, jak jde kamsi k  Amphu Lapcha – odpočinkový den hádám opět nevyšel ?

Zbytek dne trávíme v Chukhungu. Domlouvámě čas snídaně a oběd s sebou na cestu (po cestě přes Kongma La až do Lobuche nic nebude). Po domluvě se k nám zítra připojí Po – jeden číňanů. Kromě toho že se jmenuje jako hlavní hrdina z Kunfu Pandy žije v Chengdu. Což je, jak nám vysvětluje, takové pandí domovské město. Po pár hodinách se objevuje Frantík. Přichází totálně na sráč. Prý se při průzkumu ztratil, chvilku i spal a už se pomalu chystal, že bude trávit noc někde venku.. nakonec se prý objevil kousek nad Chukhungem a zvládl se sem doplazit. Zítra už prej ale opravdu nevytáhne paty z lodžie. Moc mu to nevěříme ?

Večer se sejdeme všichni u kamen, Purna, Číňani, Frantík i mladej šerpa se ségrou a tátou s ostatními místními. Frantík dál tahá z mlaďocha info o Island Peaku. Prý tam je letos trhlina, tak musí jít aspoň ve třech (každý s žebříkem) a všechny části na místě spojit, aby ji překročili. Ptám se mladýho, jestli by chtěl být climber a on mi odpovídá, že jo. Napůl z legrace se ho zeptám, kdy půjde na Everest, na což mi on pro změnu úplně vážně odpovídá že v květnu J .Bude vařit ve druhým výškovým táboře. Je to fakt jinej svět.

Související obrázky:

Štítky: ,

Další články

Other posts